Musím to sem napsat! Hlavně se mě teda nechce chodit spát. Ne. Hlavně to sem chcu napsat. Včera jsem se nemohl ještě hýbat. V práci sem na to neměl ani náladu ani energii, ale už jsem mohl aspoň chodit. Věřili by jste, že jsem včera vynadal všem somákům? Ještě, že tam nebyla Romana. Musel jsem jim to říct. Ale teda jako neplánoval jsem to. Z ničeho nic jsem se se poslouchal, jak jim to všechno říkám. Že na to kašlou. třeba to k něčemu bude. No včera to taky byl večer.
Pusťte si deadmau5 k tomu. Není tak dobrej jako dnešní Chris Sadler k plackám, ale taky pohodička.
V neděli jsem byl děsně šťastnej člověk. Mám rád, když mě něco bolí. jako ne třeba záda ze židle, ale třeba záda z pole jsou fajn. Aspoň vím, že tam něco mám. A v neděli mě bolelo všechno tak krásně! Navíc omlácený koleno. Moncl na lokti, rameni a jeden nádhernej na boku. Prostě žůžo. O víkendu se vlastně nepokazilo vůbec nic. lepší skupinu na frsb sme ani domluvit nemohli. Každej zápas byl vydřenej do poslední chvíle. Prohrát s týmem, kterej hraje středoškolskou ligu o usmolený dva(?) bodíky, ještě na velkým hřišti a bez střídání, když oni mají na střídání půlku týmu, není vůbec špatný. Ovšem v zápase o pátý místo nejdřív v prvním zápase utéct o šest bodů hned na začátku a pak v druhým otočit z 6:10 na 13:10? Moc tomu nerozumím. Jak je to možný? V tom složení, který jsme měli. ... na kravák chodím na frsb jak dlouho? 12let? A do teď jsem se nenaučil pořádně házet. Ale po tom víkendu jako by se to celý nějak změnilo. Pohled na tu hru. Že Spirit of game fakt funguje. Že jde hrát takhle vyhrocená hra bez rozhodčího. Že je úplně normální a hrozně sympatický se omlouvat za případný fauly. Nehledět na sebe, výsledek a můj prospěch, ale koukat na protihráče jako spoluhráče. Vlastně to občas ani nebyl protihráč. Hráli sme vlastně všichni spolu. Nebo to kolečko po zápase, kdy se sice říká pořád to stejný, ale člověk se sblíží. Pak to není jenom nějakej anonymní tým, kterej když potkám v autobuse, tak neznám. Ale jsou to lidi se kterejma se dá mluvit a když je vidím, tak je pozdravím. A nebylo to tím, že to byl skautskej turnaj.
Zdaleka ne všichni to byli skauti. ... a tak. Ale nejen to bylo super. Je to adrenalin. Hrát, když o něco jde. Nervy, když jsou tři minuty do konce a musíme sebrat talíř a dát bod a pak ještě jeden a místo toho dostaneme. Není nic krásnějšího než skákat po talíři do mokré a měkké trávy! A že jsem si v sobotu zaskákal. A nejen já. Navíc brand new terrible monkey frisbee! ...... saaaaakra. Asi jsem křivdil deadmau5. To je pekelnej set! Tam bych nechtěl být. Bolí mě za krkem a to tu jen sedím a klepu nohou. Si vystačím aji bez flédy. Prozatím. ....... takže na jaře.
Teď jsem si na záchodě uvědomil, že je vlastně dobře, že už je říjen a frisbee se bude hrát už jenom chvilku. Asi se mě nechce se na kraváku po tom víkendu pachtit v pěti lidech.
V neděli jsem byl děsně šťastnej člověk. Mám rád, když mě něco bolí. jako ne třeba záda ze židle, ale třeba záda z pole jsou fajn. Aspoň vím, že tam něco mám. A v neděli mě bolelo všechno tak krásně! Navíc omlácený koleno. Moncl na lokti, rameni a jeden nádhernej na boku. Prostě žůžo. O víkendu se vlastně nepokazilo vůbec nic. lepší skupinu na frsb sme ani domluvit nemohli. Každej zápas byl vydřenej do poslední chvíle. Prohrát s týmem, kterej hraje středoškolskou ligu o usmolený dva(?) bodíky, ještě na velkým hřišti a bez střídání, když oni mají na střídání půlku týmu, není vůbec špatný. Ovšem v zápase o pátý místo nejdřív v prvním zápase utéct o šest bodů hned na začátku a pak v druhým otočit z 6:10 na 13:10? Moc tomu nerozumím. Jak je to možný? V tom složení, který jsme měli. ... na kravák chodím na frsb jak dlouho? 12let? A do teď jsem se nenaučil pořádně házet. Ale po tom víkendu jako by se to celý nějak změnilo. Pohled na tu hru. Že Spirit of game fakt funguje. Že jde hrát takhle vyhrocená hra bez rozhodčího. Že je úplně normální a hrozně sympatický se omlouvat za případný fauly. Nehledět na sebe, výsledek a můj prospěch, ale koukat na protihráče jako spoluhráče. Vlastně to občas ani nebyl protihráč. Hráli sme vlastně všichni spolu. Nebo to kolečko po zápase, kdy se sice říká pořád to stejný, ale člověk se sblíží. Pak to není jenom nějakej anonymní tým, kterej když potkám v autobuse, tak neznám. Ale jsou to lidi se kterejma se dá mluvit a když je vidím, tak je pozdravím. A nebylo to tím, že to byl skautskej turnaj.
Zdaleka ne všichni to byli skauti. ... a tak. Ale nejen to bylo super. Je to adrenalin. Hrát, když o něco jde. Nervy, když jsou tři minuty do konce a musíme sebrat talíř a dát bod a pak ještě jeden a místo toho dostaneme. Není nic krásnějšího než skákat po talíři do mokré a měkké trávy! A že jsem si v sobotu zaskákal. A nejen já. Navíc brand new terrible monkey frisbee! ...... saaaaakra. Asi jsem křivdil deadmau5. To je pekelnej set! Tam bych nechtěl být. Bolí mě za krkem a to tu jen sedím a klepu nohou. Si vystačím aji bez flédy. Prozatím. ....... takže na jaře.Teď jsem si na záchodě uvědomil, že je vlastně dobře, že už je říjen a frisbee se bude hrát už jenom chvilku. Asi se mě nechce se na kraváku po tom víkendu pachtit v pěti lidech.
Žádné komentáře:
Okomentovat