Po hrozně dlouhé době se mě podařilo si jen tak, podle názvu, vyhlídnout kapelu, získat ji a oblíbit si ji. Ani nevím která hudba se mě takhle zalíbila naposledy. Hlavní problém je rozhodně v tom, že na to není tolik času a nálady. Ne. Problém je v tom, že věci, které mě zaujmou podle stylu, recenze nebo názoru, tak pak nejdou nikde sehnat. Naštěstí mě Gassik aspoň tohle našel, stáhnul a poslal. Poslal mě teda ještě aji The Young gods, ale ti se mě ještě nelíbí tolik. I když je si to docela podobný. Trochu. Občas. Možná.
Warren Suicide. Electronic. Rock. Industiral. Trochu přímočaré. Trochu komplikované. Rozhodně zajímavě trpké. Ponuré jako I Am X. Hravé jako ... hmmm ... Zion Train? Poslouchám to po třetí za sebou a vůbec mě to nevadí. Právě naopak.

Re: Stesk po Itáli

A to, že tu není za každý den jeden stesk znamená, že se mi po Itálii zas až tak stýskat nebude. Bude mě chybět, ale stesk si nechém pro nějakou jinou příležitost. Naopak se hafec těším domů a pokud se mě bude doma stýskat po Itálii, tak vy se to nedozvíte.

Stesk po Itálii

Teď mě napadlo, že místo kalendáře a trhání lístečků do mého příjezdu, bych mohl napsat každý den, co mě bude v ČR chybět. Není to pravda to stejný. Dalo by se říct, že je to skoro pravý opak, ale nepřijde mě to jako špatný nápad.
Takže si to zatím shrňme. Byl jsem tu dohromady 70 dní. Z toho 370hodin jsem byl v práci. Spal jsem docela dost, takže řekněme, že jsem měl 350 hodin na to, abych poznal Itálii. To mě přijde docela dost. Doufám, že je to dobře. Možná se za tu dobu dá naučit italsky. Možná se dá procestovat kus země a vidět hromada věcí. Nemyslím si, že bych se tu flákal, ale možná se toho dalo dělat víc.
Mám výmluvu. My tu nebyli na dovolené, takže jsme většinu času byli v práci a volný čas jsme věnovali odpočívání a relaxaci. Ano, to mi bude chybět asi nejvíc. Jít po práci k moři. Zaplavat si. Opalovat se. Číst si. Kochat se. Koukat na filmy. Flákat se v posteli s knížkou s broskví v ruce. Jít jen tak do města. Nic neřešit. Mít hromadu volného času. Jet o víkendu autem někam na výlet. Už teď cítím, že to je všechno přitažený za vlasy. Ano, bylo to krásné. Ano, líbilo se mě to. Dalo by se říct, že něco bylo lepší než v ČR. Že by mě to ale už teď chybělo? To ne. Na to jsem až moc závislej na ostatních lidech. Práce, ta mě bude chybět. Atmosféra a lidi v práci.

Ondrovi fotky Niagár

Ondra byl s Denisou u Niagár minulý týden a už má aji fotky z tohoto výletu. Určitě se na ně nezapomeňte podívat. Nevím jak vy, ale já se na ně jdu zrovna podívat. Kdyby jste nevěděli, kam si Ondra schovává svoje fotky z Ameriky, tak je určitě najdete v sekci Fotky nekde na webu.
Stejně je vtipný jak teď všichni cestujou. Tím teď sice myslím posledních deset let, ale stejně je to úžasný. Třeba za tenhle měsíc. Potkal jsem Vlkiho na ICQ a tak sem se ho ptal "Co silvestr?" a on že už musí jít a že je v Koreji. Bětka s Klárkou si udělaly výlet do Itálie. Máma dostala na narozeniny výlet do Londýna a do Cambridge. Ježek mě napsal email o OF a že se z Mongolska vrací v neděli.
No je to normální? No není to úžasný?

Zima? Kupte si spacák. Třeba jako dárek ;-)

Míry:
215x75
900
16x28
22/15/12/0

Je krásný a bude hřát jen tebe a s láskou.

Chtějí mi vzít klíče

Už nějaký ten čas nejsem aktivní v našem oddíle. Sem tam něco provedu pro rovery, ale to je jednou za sto let a ještě se někdy snažím vybrat si lidi. Nechodím na schůzky, protože to nevychází, nevedu žádnou družinku, protože na to není kdy, nemám žádnou funkci, protože je to hrozně beznadějná činnost. Přesto mám ještě stále klíče od klubovny a skladu. Ono se to totiž hafo hodí. Když je potřeba něco půjčit, tak jdu a půjčím si to. Nejde jen o mě. Prostě občas něco někam beru.
Teď se to změní. Pokud se někomu nebude líbit, že mám klíče a nemám co dělat, tak mě klíče vezmou a budu muset chodit, doprošovat se a domlouvat se s někým kdo klíče má. pfffff. Takovej vopruz. Skoro abych si našel nějakou funkci. Teď bych si ji klidně i našel. Jenže teď mám čas. Až se vrátím, tak ten čas mít nebudu. A chuť? Ta teprve ne. Takže to třeba nějak Šťovík ukecá. Jinak budu smutnej a ještě ke všemu bez klíčů.

Psyclon Nine

Bude to znít hrozně strojeně nebo co, ale jednou takhle v hospodě padla otázka "Zdalipak člověk poslouchá takovou hudbu, jakej Je. Nebo Je takovej, jakou poslouchá hudbu". Už nevím jak se ta debata vyvíjela, pokud jsme se tou otázkou vůbec zabývali, určitě jsme ale nedospěli k žádnému závěru. Což je možná dobře, přotože bych měl teď asi jinak strach.
Občas mám náladu na poněkud zlobivou hudbu. Já za to ale nemůžu. To Gassik mě k tomuhle dovedl. Dobře dostal mě k těm z fotky, protože trochu strašidelnou hudbu jsem poslouchal aji před tím. Naštěstí mám ale výmluvu.
Mám dost těch sladkých hlýsků, ulízaných melodií a láskyplných textů. Už toho mám až po krk! Zapomněl jsem doma hudbu a mám tu povětšinou jenom The best of 70s, 80s a 90s. Jsou toho sice kvanta, ale chápete mě. Je proti zdravému rozumu vydržet to poslouchat déle. Už se mě chce zvracet z některých "pecek". Nicméně se mě chce zvracet už i z tohohle, takže si dám pauzu. Hodina bohatě stací. A navíc. Jeden nikdy neví co bych pod vlivem téhle hudby udělal.

Vyplňte si Svěrákův diktát

Ano. Vyplnil jsem si Svěrákův diktát.

http://zpravy.idnes.cz/diktat.asp?iddiktat=107

Vyplnil jsem si ho a zjistil jsem, že se vůbec nic nezměnilo. Opět nedostatěčně. Jak překvapující. Jsou věci, které mě už snad ani nepřekvapí. Ale náhodou jsem měl jenom 4 chyby, což není zas až tak špatný, aby ste věděli. A pokud vám to vadí, tak máte smůlu, protože s tím těžko můžete něco udělat. Snažilo se o to mnoho lidí a celá léta a myslím, že na vyšší úroveň se již asi těžko dostanu. Ale nevzdávejte to. Zázraky se dějí.

Živé skály

Jak dlouho chodíme lozit na stěnu? 2 3 roky? Asi tak dlouho mám koupené lezačky. Nechápu jak je možný, že až minulej víkend jsme byli lozit venku. Popravdě mě to ani moc nepřekvapuje, protože poločas plánování akcí je u nás asi tak půl roku. Takže tak po třech letech se ta která akce skutečně uskuteční. Škoda.



Důležité ale je, že jsem byl až zaskočen, jak je to jinačí! Na stěně je vidět kde co je. Na první pohled se dá většinou odhadnout, kterej chyt bude jak těžkej. Na skále ne. Člověk se drží a šmátrá a šmátrá a pak už se skoro nedrží, ale pořád šmártá. Ještě že je to na zem tak daleko a strach nutí držet se a šmátrat dokud nenašmátrá. Vždycky mě při tom napadá co by se stalo, kdyby mě ujela noha. Kdyby mě zůstal ten kamínek v ruce. Asi jsou to špatné myšlenky. Možná je ale naopak špatně lozit nahoru, když pořádně nevím co bych dělal. Chybama se člověk učí. Takže doufám, že až mě to ujede, tak se To cestou dolů naučím a budu vědět co dělat dřív než pozdě.

Nikdy ale nepochopím, jak to můžou dělat. Lozit vzhůru nohama, když se není čeho držet. Je krásný vědět čeho nikdy nedosáhnu. Mám rád ten strach a nejistotu. Buší mě srdce, jenom když na tu cestu nahoru pomyslím. Kolik to bylo? Metr a pul k první skobě? Pak ještě metr a půl než se lano napne? Škoda, že tam tolik místa na pád nebylo. Strašidelný pomyšlení.

Bojíte se?