Zdá se mě to nějaké zváštní se na záčátku listopadu těšit na Vánoce. Nemůžu si ale pomoct.
Začalo to asi tak předevčírem. Nenápadně. Jen mě to tak napadlo, že se asi těším. Bez udání důvodu sem tomu nevěnoval pozornost. Kdybych věděl jak to dopadne, tak si to zatrhnu a nebudu se muset nad tím teď zamýšlet. Jenže jsem si to tenkrát nezatrhl a tak tu sedím v práci a nemůžu se soustředit na práci, protože se těčím na Vánoce. Na kapra, koledy, Púlnoční, kecání mezi haldou vanočních papírů a haldou darů, romantiku při svíčkách, bramborovej salát, srdce rvoucí cestu městem ruku v ruce a chřoupat přitom sníh nohama. Jenže to neni normální, protože je začátek listopadu. Nikdo se v listopadu netěší na Vánoce. Určitě ne jak malý děcko. Určitě ne jako já. Beznadějně.
Proč bych se ale neměl těšit na Vánoce?! Vždyť je to krásné. Vánoce jsou krásné. Nehledě na to, že až se přiblíží, tak mě to těšení přejde. Koukat na vystresovaná zvířátka ve Vaňkovce, nemohoucí prchnout před davy. Snažit se nevidět vyděšené tváře lidí, na ulicích se propletájících do jednoho chumlu a plazících se ke skvostným nabídkám. Utíkat před zrcadlem, abych nemusel koukat na toho vola, co ještě nevymyslel všechny dárky.
To je všechno ale ještě dostatečně daleko, takže se krásně těším na Vánoce.
Žádné komentáře:
Okomentovat