Máme to za sebou

Všem padl kámen ze srdce. Strach, že budu roky nezaměstnaný a bydlet na chodníku, přešel. Neudělal sem pro to sice skoro nic a za tohle štěstí bych zasloužil facana, ale však já si to někdy odskáču. Jen se bojím, co to bude. Postupem času zjišťuju, že celej život si člověk nemůže být jistej vůbec ničím. Maximálně tak tím, že to tu jednoho krásnýho dne zabalí. Jen je otázka jak rychle.
Měsíc a půl. Utekl děsně rychle, ale stalo se toho tolik. Ani nevím co bych měl napsat jako první. Chodil sem týden s čočkama a koukat chvilku zase jako normální člověk. Učil se programovat i když se tomu tak říkat nedá. Prknil v Itálii a piloval a řádil na černé, pořádně se párkrát rozbil. Celé dva dny masíroval a nechal se masírovat na masérským kurzu. ..... chjo. nějak mě to psaní přestalo bavit. Docela mě teda štve, že jsem si nesplnil to chození po výstavách! Teď sice budu pracovat vedle Domu umění, ale stejně. Aspoň že sedět v kavárně jsem se naučil. Snídat ibáče a kafe. ... vlastně jak nad tím tak přemýšlím, tak sem pořád přelítal a nic nedotáhl do konce. Ani tu knížku sem nedočetl, ale to je možná tím stresem co pak musím prožívat. Přeci jenom není normální, když vrah zabije, znásilní a nechá hlavou v krbu umřít ženskou.