Důležité ale je, že jsem byl až zaskočen, jak je to jinačí! Na stěně je vidět kde co je. Na první pohled se dá většinou odhadnout, kterej chyt bude jak těžkej. Na skále ne. Člověk se drží a šmátrá a šmátrá a pak už se skoro nedrží, ale pořád šmártá. Ještě že je to na zem tak daleko a strach nutí držet se a šmátrat dokud nenašmátrá. Vždycky mě při tom napadá co by se stalo, kdyby mě ujela noha. Kdyby mě zůstal ten kamínek v ruce. Asi jsou to špatné myšlenky. Možná je ale naopak špatně lozit nahoru, když pořádně nevím co bych dělal. Chybama se člověk učí. Takže doufám, že až mě to ujede, tak se To cestou dolů naučím a budu vědět co dělat dřív než pozdě.
Nikdy ale nepochopím, jak to můžou dělat. Lozit vzhůru nohama, když se není čeho držet. Je krásný vědět čeho nikdy nedosáhnu. Mám rád ten strach a nejistotu. Buší mě srdce, jenom když na tu cestu nahoru pomyslím. Kolik to bylo? Metr a pul k první skobě? Pak ještě metr a půl než se lano napne? Škoda, že tam tolik místa na pád nebylo. Strašidelný pomyšlení.
Bojíte se?
Žádné komentáře:
Okomentovat