Lidi jsou různí. ... hohoooo ... nemohl sem začít lepší větou. Ne že bych tyhle polopravdy a klišé používal rád, ale používám je docela často. Až mě to někdy děsí ... Jisté rozdíly mezi lidmi jsou. Jedny se přitahují a jiné zase ne. Byli lidi, který jsem neuvěřitelně nesnášel po prvním slově, které řekli. U některých se to projevilo až po letech. Těď z ničeho nic se to projevilo u takové hromady lidí, až sem byl sám zaskočen. To se změnili oni nebo já?
Koukal sem na fotky z tábora a úplně mě mrazilo v zádech, jak bych to tam nevystál. Jak bych se musel krotit abych nekřičel, když se nekteří projevují. Jak vypadají. Co dělají. Co ríkají. Jak se chovají. Umíral sem při pomyšlení, že bych tam byl a musel podstupovat ten program, který by mě přišel tak stupidní, fádní, nudný, ale nejvíc nucený. Brečel sem při pohledu na fotky, kde sedí lidi a nedokáží se bavit. Na druhou stranu sem se rozplíval nad fotkou, kde je opustěný tábor, nikde nikdo, pohodička a klid všude kolem a ja zatoužil tam být. Bez nich. S těmi které bych chápal. Kteří by chápali mě ... Jenže co ti ostatní? Nebylo by jim líto, že tam nemůžou být s náma? Co když já jim nevadím a tudíž já sem ten divnej?
To jsou všichni tak zvláštní a jiní než já, že nemůžu vystát ani je a ani atmosféru, která je kolem nich? Nebo jsou tak stejní jako já, takže vlastně nemůzu vystát sebe?
Ano, taky jsem divnej. A měl bych být nucen jezdit na tyhle tábory. Abych byl s nimi. Aby jsme se navzájem střetávali. Abych je třeba poznal a třeba zjistil, že sem se mýlil. Nebo naopak. Pak bych si třeba víc vážil lidí okolo mě, kteři jsou v mých očích normální. A byl bych víc tolerantní. Tudíž lepší. Možná!
Nebyl sem tam. Mrzí mě to. Chybí mi. Škoda, že bych, po pěti minutách tam, chtěl utéct.
Žádné komentáře:
Okomentovat